O mně a mém synovi
Cesta od výkonu a kontroly k naslouchání, zpomalení a hlubšímu propojení.
Dlouhá léta jsem byla hodně výkonově nastavená. Soutěžila jsem s bratrem (jsme dvojčata), chtěla jsem být nejlepší ve škole, nejrychlejší v běhu, v baletu jsem usilovala o hlavní role. Elektrofakultu jsem si vybrala proto, že moje racionální soutěživá mužská stránka tehdy měla hlavní slovo.
Když jsem založila první firmu, měla jsem pocit, že jsem na správné cestě. Byla jsem disciplinovaná, nadšená, cílevědomá. Co jsem si usmyslela, to jsem dotáhla, ikdyž věci, které mi nedávaly smysl nebo mě nebavily, jsem dělala jen velmi těžko. Vše muselo mít řád, plán, kontrolu.
Všechno se začalo měnit po narození mého syna. Narodil se s vrozenou vadou chodidel (PEC) a první dva měsíce života strávil v sádře – od kyčlí až po prsty na nohou. Bylo to něco, co jsem nemohla řídit ani vyřešit. Potřeboval moje vnímání, přítomnost a trpělivost, ne řešení. Musela jsem zpomalit a začít naslouchat.
Později se ukázalo, že má komplexní kloubní vadu (MED - Mnohočetná epifyzární dysplázie), která způsobuje bolest a rychlou únavu, u něj hlavně v oblasti předloktí a holení. Lékaři nám řekli, že s tím moc dělat nejde – že nás čekají operace a občas vozíček, protože ho bude všechno více vyčerpávat.
A tehdy jsme narazili na kraniosakrální osteopatii.
Díky ní se náš život začal měnit. Terapie uvolnila napětí v těle, bolesti téměř vymizely, psychická zátěž se snížila. A nejen pro něj – i pro nás jako rodinu to byl důležitý bod zlomu. Přehodnotili jsme svoje hodnoty, zpomalili jsme a začali víc naslouchat nejen sobě navzájem, ale i sami sobě.
Syn potřebuje jiný přístup ke vzdělávání – nemůže sedět celý den v lavici, potřebuje pohyb, klid, čas pro sebe. Ale zároveň má chuť objevovat, učit se nové věci a zažívat radost z poznání.
Proto jsme založili komunitní školu, kde si děti mohou volit své aktivity, učit se, trávit čas venku, sportovat, tančit i zpívat nebo odpočívat. Kde sice nemohou používat vlastní mobily, ale učí se pracovat s technologiemi a umělou inteligencí. A kde nejsou hodnoceny známkami, ale mají prostor rozvíjet se vlastním tempem.
Mým cílem je, aby si děti zachovaly vnitřní motivaci, chuť učit se a objevovat. Zároveň jim ale chci dopřát tak kvalitní vzdělání, aby jim to v budoucnu nebránilo ve volbě jakékoli cesty – třeba studia na ČVUT, pokud se pro něj rozhodnou.
Věřím, že opravdová síla se často rodí z klidu. A že cesta, která vede k uvolnění a vnitřní rovnováze, stojí za to.